Jarní preludia

Detaillierte Produktbeschreibung

Michal Macourek pochází z muzikantské rodiny. Jeho děda Harry Macourek, hudební skladatel a dirigent, ho vedl k hudbě od útlého mládí.

Od roku 1986 studoval Pražskou konzervatoř v klavírní třídě prof. Emila Leichnera a na Konzervatoři Jaroslava Ježka v dirigentské třídě prof. Karla Fialy. O rok později začal souběžně studovat skladbu u prof. Milana Jíry. Na pražské AMU byl ve skladbě žákem prof. Marka Kopelenta, v oboru dirigování prof. Radomila Elišky.

V letech 1992–2005 působil jako pedagog na Pražské konzervatoři. Jeho skladby zazněly na několika významných festivalech a jsou nahrány na CD. Dirigentsky do roku 1998 spolupracoval s Bavorským rozhlasovým symfonickým orchestrem, v Česku spolupracuje s Plzeňskou filharmonií nebo Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu.
V roce 1998 se stal spoluzakladatelem a uměleckým vedoucím souboru pro soudobou hudbu s názvem Resonance, s nímž natočil profilové souborové CD se skladbami současných českých autorů (Piňos, Pokorný, Parsch, Zemek, Macourek). V roce 2018 založil Collegium Modern Prague Orchestra se kterým pravidelně koncertuje a také natočil několik CD pro společnost Musical Media. Je profesorem skladby na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Věnuje se též tvorbě jazzové a scénické (spolupráce s režisérem Karlem Weinlichem) a působí jako hudební režisér v Českém rozhlase. Koncertuje se svou manželkou Kateřinou v Duo Dacapo (flétna, klavír).

„Jarní preludia vznikla na jaře roku 2020, v době první pandemické vlny. Utekli jsme tehdy z Prahy stejně, jako to bylo obvyklé v renesanční Itálii, kdy ti, kdož mohli, odstěhovali se před morovou nákazou mimo město. V reakci na bezútěšnost doby jsem denně seděl u klavíru a cvičil s mými dětmi Kačenkou a Ondrou nebo jsme zkoušeli nový program pro Duo Dacapo, které máme s mojí ženou Kateřinou. Hudba nás všechny obklopovala a pomáhala nám žít a vychutnávat blížící se jaro navzdory okolnímu světu. V této atmosféře jsem také začal psát Jarní preludia. Každé z nich vzniklo spontánně a tzv. na jeden zátah v průběhu několika dní. Neměl jsem žádné stylové ani žánrové omezení, psal jsem z čiré radosti z tvoření. Prvním posluchačem a kritikem (kromě mé nejbližší rodiny) byl můj přítel, hudební skladatel Libor Dřevikovský. Na jeho popud jsem nabídl noty redaktorům Vydavatelství a nakladatelství Českého rozhlasu a šťastným řízením osudu se Jarní preludia dostala do edičního plánu.“