Symfonie č. 7 A dur

Detailní popis produktu

Koželuh napsal většinu svých symfonií v 80. letech 18. století. Stylově vychází z ideálu vídeňského klasicismu, který naplňuje velmi originálně, přirozeně, ale zároveň jej výrazně nepřekračuje.

Předlohou pro vydání Symfonie A dur Leopolda Koželuha byly dva prameny uložené v Národním muzeu - Českém muzeu hudby. Výchozím pramenem byl dobový vídeňský tisk partů ze sbírky Jana Pohla uložený pod signaturou V B 205, srovnávacím pramenem dobový opis partů uložený v Českém muzeu hudby pod signaturou XI E 89. Tento pramen byl předlohou pro party fagotů, které v dobovém tisku chybí.

Čtyřvětá Symfonie A dur byla zkomponována před datem svého prvního vydání 21. 11. 1787. První věta Allegro moderato je zkomponována v sonátové formě. Úvodní dvoutaktový motiv, který v sobě obsahuje výrazný rytmický, melodický a dynamický kontrast, prolíná celou větou a Koželuh jej plně využívá. Druhý motiv, objevující se v taktu 16, je také vystaven na rytmickém kontrastu. Repríza (takt 108) začíná neobvykle, uvedením hlavního tématu ve vedlejší tónině. Do hlavní tóniny moduluje o něco později v taktu 121. Druhá věta Poco Adagio využívá třídílnou formu a je napsána v tónině D dur. Její střední část ve stejnojmenné mollové tónině. Věta hudebně vychází z jedné myšlenky, střední část nepřináší nové téma a působí tak až monotematicky. Třetí věta, Menuet a Trio, má obvyklou odlehčenou podobu. Čtvrtá věta, Finale. Prestissimo, je prostým velkým rondem s kodou a prostřední mollovou částí. Jednotlivé díly společně výrazně nekontrastují a využití mollové tóniny je nejvíce odlišující prvek. Celá věta čerpá z hlavního, úvodního tématu. Věta je ve svižném tempu, 6/8 taktu, s využitím rychlého pohybu šestnáctinových pasáží. Tento typ prostého velkého ronda byl v té době velmi oblíben.

obsazení: ob I, II, fg, cor I, II in F, vni I, vni II, vle, vlc, cb